Demo,doufám že přijmeš mou omluvu,nemyslel jsem to zle,vždyť znáš ty moje srandičky a na druhou stranu,ty tak krásně chytáš na první našlápnutí,že by to byl hřích nevyzkoušet
.
Snad tě alespoň trochu poveselím,když ti napíšu,že po návratu z vojny při nástupu do skladu v autoservisu,jsem si uvědomil,že srandičky ne vždy okolí poveselí a jako příklad ti uvedu situaci,kdy mě opravdu mrzelo,že jsem se pokusil o nějaký žert.
Nastoupil jsem do skladu na funkci skladníka a ve skladu byl pan vedoucí,paní učetní,řidič-skladník a já.
Řidič skladník by koktavý pro mě tehdy 45ti letý dědek,který ovšem působil svými činy dost klukovským dojmem a díky tomu že byl tak trochu retardovaný díky svým extrémě vzdělaným rodičům a kapacitám,tak to byl starý mládenec,ale ryzí povahy.
Sklad měl ovšem zmáknutý a po té co jsem mu fyzicky připravil požadavky 13ti servisů,které pod nás spadaly,tak si to narovnal na služební Avii a jezdil jsem s ním křížem krážem po Praze.
Problém byl,že po Praze jezdil všude 30km/h a měli jsme co dělat,aby jsme za celý týden alespoň něco rozvezli,po několika měsících jsem mu byl vděčný,že mě pouštěl za volant,takže jsem se alespoň po Praze trochu vyjezdil,ale nebyl jsem stále přespalý,protože v Avii jako spolujezdec při tom drncání nešlo udržet otevřené oči a neusnout.
Pan vedoucí skladu si každé ráno přinesl aktovku s deseti pivy,které sloužili jako jeho celodenní strava a opravdu při odchodu z práce mu nikdy ani drobek nezbyl.Ráno si piva přines,ale zřejmě aby nebyl za alkoholika,tak prázdné lahve ukládal do regálu a postupem času jsme už měli problém,protože díly na auta už jsme neměli pomalu kam dávat.
Vcelku to byl lenoch,který celý den dělal,že čte noviny,ale i to byla kamufláž,protože za celý den v nic neobrátil ani stránku,ale při deseti pivech denně jsem se tomu ani nedivil,spíš mi vrtalo hlavou,že se vždy dokázal trefit do jaké kolonky se má na výkazech podepsat.
Byl to vcelku uznalý člověk a dokázal ocenit i mé aktivní přístupy k práci,takže když jsem mu navrhnul,že prázdné láhve od piva naskládám do krabic a zpeněžím,rozzářili se mu oči a po mém zlepšovacím návrhu,že každý měsíc pak 200 lahví Avií odvezu,ať jich není tolik najednou,mi začal psát prémie,které převyšovali cenu lahví a přitom za ty láhve také nechtěl peníze zpět.
Po čase mu lékaři oznámili,že má cukrovku a s pivem tedy skončil a už jsem s láhvemi tedy nemusel jezdit do samoobsluhy,ale prémie mi přesto psal stále.
Pití piva po nálezu cukrovky vyřešil šalamounsky a místo 10 piv si každý den přinesl láhev "meruňkovice",stal jsem se jeho oblíbence a každou chvíli mě zval k lednici na malého panáčka a já jsem mu nejednou musel to jeho pozvání musel rozmlouvat nutností ještě rozvést díly,které komentoval slovy,že se to nezblázní a že zítra jim to taky bude stačit.
Byl to i přející člověk,který v době komunistického nedostatku témeř jakýchkoliv dílů na Škodovku měl pochopení pro to,že každý den potřebuji nějaký díl,přestože jsem měl Trabanta.Vždy jsem to potřeboval pro nějakého "kamaráda" a pokud jsem mu jednou týdně přinesl meruňkovici,tak se mu oči rozzářili a ani mu nebylo divné,že můj odběr dílů je totožný s odběrem některého servisu,který pod nás spadal a tím vším rozvíjel můj obchodní talent a jsem rád,že právě u něj jsem sbíral své pracovní zkušenosti,které se mi v pozdějších letech hodily.
Teď se vrátím k tomu,kdy jsem si uvědomil,že ty moje srandičky ne vždy okolí poveselí,naopak mohou být nevhodné pro daný okamžik a nakonec mě mrzí,že jsem se pokusil o nějaký žert a radši nedržel klapačku.
Do skladu kde jsem pracoval,jsem každé ráno jezdil takto: vlakem z Lysé n.L. do Prahy-Vysočan,z Prahy-Vysočan jsem jel tramvají na Prahu-Florenc,z Prahy-Florenc jsem jel metrem na Stanici Mládežnická a pak 5 minut svižné chůze do servisu.Čistého času to bylo 1h 20minut a vše na sebe muselo řádně navazovat bez zpoždění.
Když jsem po svém nástupu šel třetí den do práce,tak měl vlak zpoždění a já přišel do práce asi o hodinu později.
Při příchodu do skladu na mě od jednoho stolu koukala paní účetní s panem vedoucím a aniž by vyslovili dotaz bylo vidět,že chtějí,abych nějakým způsobem odůvodnil svoje zpoždění.
Začal jsem tedy slovy :"Já vím ,jdu s křížkem po funuse".
Ještě jsem chtěl dodat slova o zpoždění vlaku,ale k tomu jsem se už nedostal,neboť po mých slovech paní účetní začala plakat,pan vedoucí zmateně koukal střídavě na mě i na ní a já vůbec nevěděl,která bije.
Až později mi pan vedoucí vysvětlil,že paní účetní se jmenuje Křížková a v pátech měl její manžel Křížek funus,takže moje věta:"Já vím,jdu s křížkem po funuse" zrovna nejlepší v daný okamžik nebyla.
V ten moment bych si nejradši nafackoval.
Paní účetní byla žena,která se starala o všechny papíry v našem skladu,nerada viděla pana vedoucího u lednice,protože jí bylo jasné,že si ničí zdraví a zároveň mu vyčítala,že kazí i mě a učí pít.Během těch let jsem poznal,že to je hodná a příjemná paní,často jsme si tam pěkně poklábosili a po dvou letech,když jsem odcházel na ústředí podniku do obchodního oddělení,tak uronila slzu díky mě podruhé v životě a řekla mi,že se jí po těch mojich srandičkách bude stýskat.
Toto je vzpomínka na dobu před 23ti lety,rád na to vzpomínám a budiž paní učetní i panu vedoucímu země lehká.
Registrovat
Přihlásit se
FAQ
Hledat
nezapomeň pojistit 
